Rozhovor so psychologičkou Luciou Kolaříkovou

Chcel by si vyliečiť svoje rany z minulosti? Nechceš, aby sa opakovali neustále tie isté situácie s rovnakým koncom?

Hovorí sa, že všetko vychádza z nás. Lenže čo ak sami sebe nemáme čo povedať? Ak sa nemáme radi? V tomto smere pomôže spoznať sám seba a zistiť na vlastnej koži, čo je to sebaláska.

 

O českej psychologičke Lucke Kolaříkovej

„Pravá, úprimná sebaláska pozitívne ovplyvňuje všetky oblasti života. Jej absencia je pre každého ničivá.“

Slová Lucky Kolaříkovej, známej českej psychologičky, skrývajú viac pravdy, ako by si si možno priznal. Aj preto som sa rozhodla spraviť s ňou rozhovor a získať tak cenné informácie, ktoré môžu mnohým ľuďom naozaj pomôcť.

INFO: Pre zachovanie autenticity som nechala jej odpovede v češtine. Myslím, že s tým nikto nebude mať problém. 🙂

 

Lucka, keby si sa mala predstaviť dvoma vetami, čo by si o sebe povedala?

Jsem máma dvouleté holčičky a vášnivá cestovatelka, ale mezi mé role patří také psycholožka, lektorka seminářů a autorka knihy, online programů a meditací. Vše se točí kolem témat sebeláska, stres a strach, klidná mysl, šťastné vnitřní dítě.

 

Napísala si knihu Učebnica sebalásky. Prezraď, v čom nám môže pomôcť?

Učebnice sebelásky je kombinace psychologie, zdravého selského rozumu a spirituality. Přináší ucelený pohled na sebelásku, vysvětluje a popisuje ji z různých úhlů pohledu tak, aby i nováček na poli osobního rozvoje pochopil, proč je sebeláska fakt a opravdu základem spokojeného života. Druhá polovina knihy jsou praktické meditace a praktická cvičení k posilování sebelásky každý den.

Prečo je podľa teba tak málo ľudí, ktorí majú radi sami seba?

Myslím si, že lidé přibývají, povědomí o sebelásce roste a už se dnes nepovažuje za sprosté slovo jako v roce 2011, když jsem začala vést komorní semináře k sebelásce. Tenkrát mi chodily opravdu zlé emaily, když se začalo proslýchat, co dělám.

Je ale pravda, že je sebelásky stále ještě málo. Že to jde se sebeláskou tak pomalu, je jistě proto, že jsme byli přímo i nepřímo vychovávaní k tomu, abychom se rádi neměli. Abychom nedbali na své potřeby, abychom se ohýbali a přizpůsobovali lidem, státu, rodině, zkrátka vnějšímu světu. Abychom sami sebe necítili a nectili a ztotožnili se s rolemi, které nám od dětství někdo oblékal.

 

Kedy sa to začalo meniť?

Myslím si, že homosexuálové byli prvními viditelnými posly sebelásky, když si přáli být viděni a respektováni. Podle mě se s nimi začalo v české a slovenské společnosti něco lámat, protože se nepodařilo je potlačit, ale postupně byli společností přijati. To u nás začalo v 90.letech.

Na rovině osobního vývoje je třeba si představit, že když neláska a nízké sebevědomí jsou člověku vštěpované třeba do 18 let, pak mu může trvat ještě celé roky, než si uvědomí, jak o sobě smýšlí. A ještě déle může trvat, než najde cestu, jak z toho ven. V dospělosti už je náš vnitřní počítač detailně naprogramován a měnit tyto hluboké programy (a ten o sebelásce je jedním z nejzákladnějších) pak zabere vlastně zbytek života.

Ale nutno říct, že objevování sebelásky a změny vnitřních programů jsou hezký proces. Je hezké v dospělosti postupně objevovat sebe sama a prožívat vděčnost za nově získaný dobrý pocit ze sebe sama. Kdybychom ho měli od dětství, možná bychom si ho neuměli vážit.

Ako si zvýšiť sebavedomie? Čo naozaj pomáha?

Řešení není rychlé, snadné, ani jednoznačné. Například podle mě by se všechny ženy, které kdy porodily dítě, měly cítit jako bohyně. Nejvyšší poslání splněno, skrze ženu přišel na svět nový život, a to je důvod být hrdá a vědomá si svých obrovských schopností až do konce života.

A jsou snad mámy kolem nás hrdé? Byly snad naše maminky hrdé a vyprávěly nám o neuvěřitelných schopnostech nás žen? Tím chci říct, že když nás ani ta naše největší schopnost – vypěstovat a přivést na svět lidský život – kterou zažijeme opravdu v přímém přenosu ve chvíli, kdy své dítě vytlačíme ven – nespojí se sebeláskou, tak věřte, že neexistuje žádná spolehlivá metoda, pokud sama žena nebude chtít a nevyvine nějaké úsilí k tomu, aby sama k sobě změnila postoj a začala si sama sebe vážit.

A ak chce?

Pokud žena chce, tak si cestu najde. Najde si okruh podporujících lidí, nasaje informace, cvičení a metody, naučí se cítit sama sebe. Takže spolehlivě funguje jen to, že je žena zvědavá, trpělivá sama se sebou (protože to nejde ze dne na den) a vytrvalá.

Třeba pár měsíců, nebo rok nebude vědět, k čemu je to dobré, proč se do té sebelásky vlastně vrhla. Ale později to začne dávat smysl. Všimne si, že udělala na sobě velké změny, že se změnilo hodně jejích myšlenek, a to ji už bude motivovat dál. Jak jsem už napsala, trvá to, než začne dávat sebeláska smysl a ještě déle trvá, než její účinek v mysli, psychice, v těle a v životě opravdu pocítíme. Ale pak to stojí za to, to už dnes říkají tisíce žen, které se učily sebelásku u mě, či jiných lektorů.

Pre ženy aj mužov vytváraš semináre a audionahrávky na rôzne témy. Ktorým témam sa venuješ najviac a prečo?

Témata jsem už výše řekla a doplním, že sebelásku vnímám jako nadřazenou všem zmíněným tématům. Třeba vnitřní dítě je celé o přijímání své autenticity, emocí, pocitů, hravosti, kreativity, zvědavosti. Dítě v nás potřebuje lásku jako trám. A potom jeho kvality můžou obohatit náš dospělý život.

Třeba po mých seminářích Léčení vnitřního dítěte mi účastníci píší, že si mnohem víc hrají se svými dětmi, mnohem víc se smějí, jsou spontánnější, víc si užívají milování s partnerem, život je víc baví, ale také víc dbají na své vlastní potřeby a dovolí si být zdravě sobečtí. Zkrátka u nich došlo ke zpracování některých bolestí z dětství a začali respektovat své vnitřní dítě.

To znie krásne. Povieš nám aj ďalší príklad?

U práce s myslí je můj hlavní přístup taky o sebelásce. Když se hlavně snažíme svou mysl pochopit, přijmout, jak funguje a nechceme ji jen vypnout a potlačit a přijmeme fakt, že existují dobré důvody pro to, že je naprogramovaná právě tak, jak je, tak se mysl spontánně začne zklidňovat a fungovat více v láskyplném modu.

Nebo přijmout, vnímat a naslouchat svému strachu, to je vůbec velká věc. Strach je tak moc důležitý! Řekne nám tolik o nás samotných a co v životě musíme změnit, protože jdeme proti sobě. Můj program Přijímám svůj strach je hlavně o tom, co nás strach učí a jak ho přijmout a jemně transformovat, ale ne jak ho potlačit.

Zkrátka zpracování každého tématu jde u mě přes lásku.

Akým spôsobom prichádzaš na témy, ktorým sa venuješ?

Ve své práci se věnuji jen tématům, která mám sama prožitá, mám vyzkoušené metody a mám k tomu i nastudováno (terapeutické a koučovací výcviky, studium psychologie).

Vše se odstartovalo, když mi bylo 22 let a spustily se mi panické ataky jako reakce na to, že jsem k sobě byla neúprosně tvrdá a měla o sobě hodně nízké mínění. Žila jsem tehdy v Německu a studovala druhým rokem jednooborovou psychologii na univerzitě v Regensburgu.

Při panických záchvatech, které neustávaly, jsem se chtě nechtě začala bavit se svým strachem, ptát se ho, co chce a on mi odpovídal. A já se jím řídila. Učil mě se prosadit, říkat také občas “ne”, hlídat si své hranice. ale také, abych byla odvážná (jaký paradox na první pohled, že strach mi říkal, že mám být odvážná) a ukazovala, co ve mně je.

Kromě toho jsem začala pečovat o své vnitřní dítě, ke kterému jsem si přečetla první knížku a moc nechápala, o co jde. Ale byla jsem tak v pr…i, že jsem se rozhodla svému strachu věřit. A nakonec jsem se za 2 roky práce na sobě a průběžného koučinku mým vlastním strachem vyhrabala z nejhoršího a panické ataky už se nikdy nevrátily.

Prišla si na to, aký mali panické záchvaty pôvod?

Celé to bylo o tom, že jsem se už příliš odchýlila sama od sebe, tak mi strach přišel na pomoc, abych se naučila být sama sebou. Od té doby se pohybuji víceméně kolem svého středu a když se vychýlím, po nějaké době už to sama poznám, už není třeba panických atak.

No a až o pár let později mi došlo, že tohle celé byla sebeláska. Že to je souhrnný název pro to, když začnu k sobě laskavě promlouvat, začnu se utěšovat, začnu být k sobě ohleduplná, začnu se zajímat o své potřeby a svůj životní směr. Prostě když sama sobě už nejsem ukradená.

Čo je podľa teba najväčší problém dnešnej spoločnosti?

Očima psycholožky, která se už téměř 20 let věnuje osobnímu rozvoji vidím, že se odchylujeme sami od sebe, jedeme na autopilota, nevnímáme sebe a tím pádem ani druhé lidi, zvířata, naši planetu. A proto dokážeme páchat tolik zla.

Ale myslím si, že problémy, které jsme tímto přístupem způsobili, už zaujaly vedení. Třeba klimatické změny. Z toho mě opravdu mrazí, protože máme jen pár let na to, abychom tu našim dětem nezanechali jen spoušť. Přeji si proto, ať se nám podaří dostat do čela států vědomé a moudré lidi, kteří začnou plnit závazky vůči celé planetě a pomohou změnit směr, kterým se právě řítíme.

Lucke sa podarilo nájsť vnútorný pokoj a žiť otvorene a s láskou. Tak, ako sa naučila ísť tou správnou cestou, pomáha aj druhým, aby sa vydali po tej svojej. Vyskúšaj to aj ty. Nikdy nevieš, kde na teba čaká lepšia budúcnosť.

P.S.: Ak ťa Luckina cesta zaujala a chceš sa o jej seminároch, učebniciach a videách dozvedieť viac, zájdi na jej oficiálnu webstránku luciekolarikova.cz. Nájdeš tam mnoho výborných článkov a aj nejaké tie ochutnávky z jej seminárov či z knihy Sebeláska. 🙂